OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Až bude někdo hledat viníka toho, že část kapel, které by jinak drhly bezpohlavní post-rock, shoegaze nebo generický black metal, bruslí na pomezí těchto žánrů, těžko se přitom vyhne Francii a muži, který si říká pan Sníh. ALCEST vyhoupl jejich fenomenální debut „Souvenirs D´un Autre Monde“ mezi vskutku pozoruhodné kapely, zároveň je pasoval na jednoho z duchovních otců subžánru jménem blackgaze. A jakkoli se žurnalisté předhánějí v nadprodukci zbytečných škatulek, tak tahle zrovna pasuje přesně.
Jako každý nový vynález měla i tahle organická fúze extrémní rytmiky, svištivých riffů a unikavých sonických ploch jedno úskalí. Postupem času se opotřebovala a to, co dřív kousalo, začalo (sladce) splývat. Diskografie ALCEST postrádá cokoli byť jen z dálky připomínající průser, ale asi nejsem sám, komu hebký samet posledního alba „Shelter“ přivodil lehce malátné stavy. Jenže předloňské sněhy jsou zapomenuty a Neige et comp. se hlásí s novým kotoučem, kterému dal jméno ladný japonský duch/dryáda kodama.
Francouzi si došli pro inspiraci do Země vycházejícího slunce k velmistrovi tamní manga animace Hajao Mijazakimu a jeho zřejmě nejznámějšímu snímku „Princezna Mononoke“ (1997). ALCEST přitahoval tento mytický příběh z celkem zjevného důvodu. I jejich dosavadní tvorba byla posedlá sousedstvím přírody a lidského nitra. „Kodama“ tak sestupuje k prvotnímu zdroji, když kombinuje temnější, instinktivnější prvky s povznesenými éterickými záblesky, které charakterizovaly „Shelter“.
Avizovaný návrat ke stylu prvních dvou desek se skutečně koná. Od prvních vteřin je jasné, že ALCEST neopouštějí pracně vydobyté pozice mistrů zjitřené, euforické melodiky, podbarvené Neigeho tklivým broukáním. Stejně tak je ale jasné, že splývavost, která charakterizovala dvě předchozí alba, je pryč. „Kodama“ méně protéká kolem a více pulzuje, meandruje a strhává posluchače do nevšedních vírů Neigeho imaginace a osobních zpovědí.
ALCEST zní jako kapela, která si sebevědomě osvojila tikavé post-rockové party i kaskádovité riffy shoegaze (úvod „Eclosion“!), ale zároveň znovu otevřela stavidla temným podproudům (celek „Oiseaux de proie“!). V dlouhých kompozicích se tak mění nálady, rytmika přechází od hypnotického přešlapování k black metalovým úprkům. Kytary se kolem ní ovíjejí a přecházejí do ofenzivy, v níž už možná chybí divokost debutu, přesto jim nechybí strhující intenzita.
Atmosféra byla vždy alfou a omegou Francouzů. Křehká, prchavá, introvertní, eskapistická, naléhavá. Pokud se na „Shelter“ stávala spíše ornamentem, „Kodama“ je další nádherně pitoreskní výpravou do lesa průsvitných mytág Neigeho mysli. S přibývajícími poslechy se nezjevují rozpačité mýtiny, ale emocionální pouto s jednou z nejeuforičtějších desek letoška sílí. A poněvadž jsem znám jako milovník superlativů, neodpustím si jeden na konec. Nejsilnější deska od „Souvenirs D´un Autre Monde“. Tenhle démon si mě prostě našel a uchvátil mě.
Pan Sníh vypustil Démona podzimu.
9 / 10
Les chants de l'aurore (2024)
Spiritual Instinct (2019)
Kodama (2016)
Shelter (2014)
Les Voyages de l'Âme (2012)
Écailles De Lune (2010)
Split s LES DISCRETS (2009)
Aux Funérailles Du Monde/Tristesse Hivernale (split s ANGMAR) (2007)
Souvenirs D'un Autre Monde (2007)
Le Secret (EP) (2005)
Tristesse Hivernale (demo) (2001)
Vydáno: 2016
Vydavatel: Prophecy Productions
Stopáž: 42:12
Produkce: Benoît Roux, Alcest
Studio: Drudenhaus Studio, Issé, France
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.